Book-Twilight
1. června 2010 v 21:02 | Bells ©
Šla jsem na hodinu angličtiny jako omámená. Když jsem vstoupila do třídy, ani jsem si nevšimla, že hodina už začala.
"Děkuji, že jste se k nám připojila, slečno Swanová," řekl pan Mason ironicky.
Začervenala jsem se a spěchala na své místo.
Až když hodina končila, uvědomila jsem si, že Mike nesedí na svém obvyklém místě vedle mě. Pocítila jsem záchvěv viny. Ale oba s Erikem na mě počkali ve dveřích jako obvykle, takže jsem z toho usoudila, že mi snad přece jen odpustili.
1. června 2010 v 20:59 | Bells ©
"Lítost?" to slovo a můj tón ho zjevně vyvedly z míry. "Lítost nad čím?"
"Žes nenechal tu pitomou dodávku, aby mě rozmačkala." Byl užaslý. Nevěřícně na mě zíral. Když konečně promluvil, znělo to téměř rozzlobeně. "Ty si myslíš, že lituju, že jsem ti zachránil život?" "Já to vím," odsekla jsem.
"Nic nevíš." Rozhodně se rozčílil. Otočila jsem prudce hlavu a zatínala jsem pěsti, abych na něj nevykřičela všechna ta divoká obvinění.
1. června 2010 v 20:57 | Bells ©
V mém snu byla velká tma a ta trocha slabého světla, co tam byla, jako by vyzařovala z Edwardovy pokožky. Neviděla jsem mu do tváře, jenom jeho záda, jak ode mě odcházel a zanechával mě ve tmě. Navzdory tomu, jak rychle jsem běžela, nemohla jsem ho dohonit; navzdory tomu, jak hlasitě jsem volala, vůbec se neotočil. Celá vyděšená jsem se probudila uprostřed noci a připadalo mi, že hrozně dlouho nemůžu usnout. Poté se objevoval v mých snech téměř každou noc, ale vždycky jen tak na okraji, nikdy na dosah.
Měsíc, který následoval po té nehodě, byl neklidný, napjatý a zpočátku nepříjemný.
1. června 2010 v 20:46 | Bells ©
Nic mi není," odpověděla jsem a doufala, že už je to naposledy.
Přešel ke světelné tabuli na zdi nad mojí hlavou a rozsvítil ji.
"Vaše snímky vypadají dobře," řekl. "Nebolí vás hlava? Edward říkal, že jste se pořádně uhodila."
"To nic nebylo," opakovala jsem s povzdechem a rychle jsem se na Edwarda zamračila.
Lékařovy studené prsty mi zlehka zkoumavě přejely po lebce. Všiml si, když jsem mrkla.
"Bolí?" zeptal se.
1. června 2010 v 20:44 | Bells ©
Když jsem ráno otevřela oči, něco bylo jiné.
Bylo to světlem. Stále šlo o to šedozelené světlo zamračeného dne v lese, ale bylo nějak jasnější. Uvědomila jsem si, že moje okno nehalí žádná mlha.
Vyskočila jsem, abych se podívala ven, a pak jsem v hrůze zasténala.
Dvůr pokrývala pořádná vrstva sněhu, poprášila střechu mého auta a zabílila silnici. Ale to nebyla ta nejhorší věc. Všechen déšť ze včerejška zmrzl na led - a oblékl tak jehličí stromů do fantastických, úchvatných vzorů, ale ze silnice udělal smrtelnou ledovou klouzačku.
1. června 2010 v 20:42 | Bells ©
Sklopila jsem oči; uši mi hořely. Nemám žádný důvod cítit se rozpačitě, připomínala jsem si. Nic jsem neprovedla.
"Co je to s Bellou?" zeptal se Mike Jessiky.
"Nic," odpověděla jsem. "Dneska si dám jenom sodovku." Zařadila jsem se na konec fronty.
"Ty nemáš hlad?" zeptala se Jessica.
"Vlastně je mi trochu špatně," odpověděla jsem, oči stále namířené k podlaze.
Čekala jsem, až si vezmou jídlo, a pak jsem šla za nimi ke stolu se sklopeným pohledem.
1. června 2010 v 20:40 | Bells ©
Další den to bylo lepší… a horší.
Bylo to lepší, protože ještě nepršelo, ačkoliv mraky byly husté a neprostupné. Bylo to snadnější, protože jsem věděla, co od svého dne očekávat. Mike si ke mně při angličtině přišel sednout a doprovodil mě na další hodinu, Erik z šachového klubu si ho každou chvilku měřil pohledem; to bylo lichotivé. Lidé už na mě tolik necivěli jako včera. U oběda jsem seděla s velkou skupinou, která zahrnovala Mika, Erika, Jessiku a několik dalších lidí, jejichž jména a tváře jsem si teď pamatovala. Pomalu jsem nabývala dojmu, jako když začínám šlapat vodu, místo abych se v ní topila.
1. června 2010 v 20:38 | Bells ©
V autě jsem si prostudovala mapku a snažila se uložit ji do paměti; snad nebudu muset chodit celý den s nosem zabořeným do plánku. Nacpala jsem si všechno do tašky, hodila si popruh přes rameno a zhluboka se nadechla. Dokážu to, lhala jsem si chabě. Nikdo mě neukousne. Nakonec jsem vydechla a vystoupila z auta.
S obličejem schovaným v kapuci jsem šla po chodníku zaplněném teenagery. S úlevou jsem si všimla, že moje obyčejná černá bunda není nijak nápadná.
1. června 2010 v 20:36 | Bells ©
Matka mě vezla na letiště. Všechna okýnka v autě byla stažená. Ve Phoenixu bylo čtyřiadvacet stupňů, nebe dokonale modré, bez mráčku. Měla jsem na sobě své oblíbené tričko - bez rukávů, z bílé madeiry; bylo to takové moje gesto na rozloučenou. Místo příručního zavazadla jsem si nesla jen dlouhou bundu s kapucí.
Na Olympijském poloostrově na severozápadě státu Washington existuje městečko jménem Forks, schované pod téměř neustálým příkrovem mraků.