Book-New Moon
1. června 2010 v 22:24 | Bells ©
Téměř všechno se vrátilo k normálu - tomu dobrému normálu před Edwardovým odchodem - v kratším čase, než bych věřila, že bude možné. V nemocnici přivítali Carlislea zpátky s otevřenou náručí a ani se nenamáhali skrývat svou radost, že se Esme život v L. A. tak málo líbil.
Díky testu z matematiky, který jsem prošvihla, když jsem byla v zahraničí, odmaturovali Alice s Edwardem lépe než já.
1. června 2010 v 22:23 | Bells ©
Neměl radost, to bylo z jeho tváře jasně patrné. Ale bez dalšího dohadování mě vzal do náruče a zlehka vyskočil z okna. Přistál s minimálním nárazem, jako kočka. Bylo to trochu výš, než jsem si představovala.
"Tak dobře," řekl a hlas mu vřel nesouhlasem. "Jdeme."
Vysadil si mě na záda a rozběhl se. I po celé té dlouhé době mi to připadalo jako rutina. Snadné. Něco takového se zřejmě nezapomíná, stejně jako třeba jízda na kole.
1. června 2010 v 22:22 | Bells ©
Měla jsem pocit, že jsem spala hrozně dlouho - tělo jsem měla ztuhlé, jako kdybych se za celou tu dobu ani jednou nepohnula. Mysl jsem měla omámenou a pomalou; v hlavě mi závratně vířily podivné, barevné sny - sny a noční můry. Byly tak živé. Děsivé i nebeské, všechno smíchané dohromady v bizarním zmatku.
Zažívala jsem hroznou netrpělivost a strach, měla jsem ten strašný pocit bezmoci, že nedokážu kmitat nohama dost rychle…
1. června 2010 v 22:21 | Bells ©
Demetri nás nechal ve vesele honosné recepční místnosti, kde žena jménem Gianna stále zaujímala své místo za nablýskaným pultem. Ze skrytých reproduktorů cinkala radostná, neškodná hudba.
"Neodcházejte, dokud se nesetmí," varoval nás.
Edward přikývl a Demetri spěchal pryč.
Zdálo se, že Giannu vůbec nepřekvapilo to, co slyšela, ačkoliv se dívala na Edwardův vypůjčený plášť se zlomyslným zájmem.
1. června 2010 v 22:20 | Bells ©
Stáli jsme v jasně osvětlené, ničím pozoruhodné hale. Zdi byly špinavě bílé, na podlaze koberec v průmyslově šedé. Po stropě byla rovnoměrně rozmístěná obyčejná čtverhranná fluorescenční světla. Bylo tu tepleji, za což jsem byla vděčná. Tato hala mi připadala velmi neškodná po šeru ďábelsky zlověstného kamenného kanálu.
Edward s mým úsudkem zjevně nesouhlasil. Temně žhnoucím pohledem se zadíval přes dlouhou halu na křehkou, černě oděnou postavu, která stála na konci vedle výtahu.
1. června 2010 v 22:19 | Bells ©
Začaly jsme prudce stoupat do kopce. Silnice byla čím dál ucpanější. Jak jsme se dostaly výš, auta začínala být tak blízko u sebe, že mezi nimi Alice nedokázala bezpečně kličkovat. Zpomalily jsme a plížily se za malým hnědým peugeotem.
"Alice," zasténala jsem. Hodiny na palubní desce jako by zrychlovaly.
"Je to jediná cesta dovnitř," snažila se mě uklidnit. Ale její hlas byl příliš napjatý, aby uklidňoval.
1. června 2010 v 22:18 | Bells ©
Nasedly jsme do letadla pár vteřin před odletem a pak začalo skutečné mučení. Letadlo líně sedělo na rozjezdové dráze, zatímco letušky se procházely - tak zvolna - uličkou a poplácávaly tašky v úložných prostorách nad hlavami cestujících, aby se ujistily že jsou bezpečně uložené.
Piloti se vykláněli z kabiny a bavili se s nimi, když přecházely kolem nich. Alice mě pevně držela za rameno a tlačila mě do sedadla, zatímco já jsem se úzkostně kývala nahoru a dolů.
"Je to rychlejší než utíkat," připomněla mi tichým hlasem.
1. června 2010 v 22:18 | Bells ©
Spěchala jsem dolů po schodech a rozrazila dveře dokořán.
Samozřejmě to byl Jacob. I když Alice neviděla, nebyla hloupá.
Jacob stál asi šest kroků ode dveří, nos nakrčený odporem, ale jinak byl jeho obličej hladký - jako maska. Neobalamutil mě; viděla jsem, jak se mu slabě třesou ruce.
Nepřátelskost z něj přímo čišela. Připomnělo mi to to strašné odpoledne, kdy dal přednost Samovi přede mnou, a cítila jsem, jak se mi bojovně vysunula brada. Byla jsem připravená se hájit.
1. června 2010 v 22:16 | Bells ©
Nepřirozeně klidná a bílá, s velkýma černýma očima upřenýma do mého obličeje, čekala moje návštěva zcela bez pohnutí uprostřed chodby, krásná nad všechno pomyšlení.
Na vteřinu se mi roztřásla kolena a málem jsem upadla. Pak jsem se na ni vrhla.
"Alice, ach, Alice!" zavolala jsem, jak jsem do ní narazila.
Zapomněla jsem, jak je tvrdá; bylo to jako naběhnout po hlavě do betonové stěny.
"Bello?" V jejím hlase byla podivná směsice úlevy a zmatenosti.
1. června 2010 v 22:15 | Bells ©
Jak dezorientující. Byla jsem si jistá, že se potápím.
Proud mě nechtěl pustit. Narážel mě na další skály; ostře, rytmicky mě bily do zad, vytlačovaly z mých plic vodu. Řinula se ven v ohromujícím množství, z pusy a nosu mi tekly úplné dravé proudy.V tu chvíli jsem hlavou narazila na hladinu.
Sůl mě štípala a plíce mě pálily a hrdlo jsem měla příliš plné vody, abych nabrala dech, a skály mi drásaly záda. Nějak jsem zůstávala na jednom místě, ačkoliv voda se kolem mě stále vzdouvala. Všude kolem jsem neviděla nic než vodu, která mi cákala do obličeje.
1. června 2010 v 22:14 | Bells ©
Ve Forks byly znovu jarní prázdniny. Když jsem se v pondělí ráno probudila, ležela jsem pár vteřin v posteli a vstřebávala ten pocit. O loňských jarních prázdninách mě taky honil upír. Doufala jsem, že tím nezakládám nějakou tradici.
Už jsem si začínala zvykat na to, jak to v La Push chodí. Neděli jsem strávila většinou na pláži, zatímco Charlie byl s Billym u Blackových doma. Já jsem měla být s Jacobem, ale Jacob měl na práci jiné věci, takže jsem se toulala sama, to ale bylo před Charliem tajemství.
1. června 2010 v 22:13 | Bells ©
Krčila jsem se vedle Jacoba a moje oči pátraly v lese po dalších vlkodlacích. Když se objevili, kráčejíce mezi stromy, nevypadali tak, jak jsem očekávala. V hlavě mi utkvěla představa obrovských vlků. Tohle byli jen čtyři opravdu velcí polonazí kluci.
Znovu mi připomněli bratry, čtyřčata. Tím, jak se pohybovali, jak se téměř souběžně zastavili proti nám přes silnici. Všichni měli pod stejnou rudohnědou kůží stejně pevné vypracované svaly, černé vlasy měli stejně ostříhané. I jejich výraz se změnil v přesně stejnou chvíli.
1. června 2010 v 22:12 | Bells ©
Stále jsem si nebyla jistá, jestli dělám správnou věc, ale dohodla jsem se sama se sebou na kompromisu.
Kdyby to byl kdokoliv, jen ne Jacob, pomyslela jsem si a zavrtěla hlavou, jak jsem jela po silnici vedoucí lesem do La Push.
Nemohla jsem odpustit, co Jacob a jeho přátelé, jeho smečka, dělají. Teď jsem chápala, co mi říkal včera v noci - že už ho možná nebudu chtít nikdy vidět - a mohla jsem mu zavolat, jak navrhoval, ale připadalo mi to zbabělé.
1. června 2010 v 22:11 | Bells ©
Vytřeštila jsem oči strachy, ačkoliv jsem byla tak vyčerpaná a zmatená, že jsem si nebyla ještě jistá, jestli jsem vzhůru, nebo spím.
Ozvalo se další škrábání na okno provázené tím samým tenkým vysokým zvukem.
Zmatená a nemotorná ospalostí jsem se vymotala z postele k oknu a cestou jsem se mrkáním snažila setřást slzy, které mi zůstaly v očích.
1. června 2010 v 22:10 | Bells ©
Pokaždé, když jsem otevřela oči do ranního světla a uvědomila si, že jsem přežila další noc, bylo to pro mě překvapení. Když překvapení pominulo, rozbušilo se mi srdce a dlaně se mi potily; nemohla jsem pořádně dýchat, dokud jsem nevstala a neujistila se, že také Charlie přežil noc.
Jasně jsem viděla, že má starosti - díval se, jak vyskočím při každém hlasitém zvuku nebo jak můj obličej náhle zbělá z důvodu, který nechápal. Z otázek, které mi tu a tam pokládal, se zdálo, že tu změnu dává za vinu Jacobově pokračující nepřítomnosti.
1. června 2010 v 22:09 | Bells ©
"Musíš lhát lépe, Bello," naléhal hlas.
Zkusila jsem to. "Budu muset povědět Carlisleovi, že jste se tu zastavil. Bude mu líto, že vaši návštěvu zmeškali." Předstírala jsem, že chviličku přemýšlím. "Ale asi bych se o tom neměla zmiňovat… Edwardovi, předpokládám…" Stěží jsem to jméno dokázala vyslovit, a když se mi to povedlo, obličej se mi zkroutil, že jsem se málem prozradila - "je to takový pruďas… no, však vy si to jistě pamatujete.
1. června 2010 v 22:08 | Bells ©
Jacob nezavolal.
Když jsem mu volala poprvé, vzal mi to Billy a řekl mi, že Jacob je stále v posteli. Vyptávala jsem se ho, chtěla jsem se ujistit, že ho vzal k lékaři. Billy mi odpověděl, že to udělal, ale z nějakého nevysvětlitelného důvodu jsem mu tak docela nevěřila.
Příští dva dny jsem volala znovu několikrát za den, ale nikdo mi to nebral.
1. června 2010 v 22:07 | Bells ©
Čas začal poskakovat vpřed rychleji než předtím. Škola, práce a Jacob - ačkoliv ne nutně v tomto pořadí -, to bylo jasné a snadné schéma, kterého jsem se držela. A Charliemu se splnilo jeho přání: už jsem nebyla zoufalá. Samozřejmě že sebe samu jsem úplně neoblbla.
Když jsem se zastavila, abych si udělala inventuru svého života, což jsem se snažila nedělat příliš často, nemohla jsem ignorovat, co s sebou moje chování nese.
1. června 2010 v 22:05 | Bells ©
"Tak fajn, kde máš spojku?"
Ukázala jsem na páku na levém řidítku. Uvolnit sevření byla chyba. Těžká motorka se pode mnou zakymácela a hrozilo, že mě srazí na stranu. Popadla jsem znovu rukojeť a snažila se udržet motorku ve vzpřímené poloze.
"Jacobe, mně to nestojí," stěžovala jsem si.
"Ale to bude, až pojedeš," uklidňoval mě. "Tak dál, kde máš brzdu?"
1. června 2010 v 22:03 | Bells ©
Nebyla jsem si jistá, co tu k čertu dělám.
Snažila jsem se vrátit se k té mrtvolné otupělosti? Stal se ze mě masochista - zalíbilo se mi utrpení? Měla jsem jet přímo do La Push. S Jacobem jsem se cítila mnohem, mnohem zdravěji. Tohle však rozhodně nebyl rozumný nápad.
Přesto jsem pokračovala v pomalé jízdě zarostlou silnicí, klikatící se mezi stromy, které se nade mnou skláněly jako zelený živý tunel.