Book-Eclipse
1. června 2010 v 23:15 | Bells ©
"Budeš jíst ten párek?" zeptal se Paul Jacoba, oči upřené na poslední zbytek z té spousty jídla, které vlkodlaci spořádali.
Jacob se opřel o moje kolena a pohrával si s párkem, který měl nabodnutý na narovnaném drátěném ramínku; plameny na kraji ohně olizovaly jeho puchýřovitou slupku. Vydal ze sebe povzdech a pohladil se po břiše. Pořád bylo ploché, ačkoliv už jsem dávno přestala počítat, kolik párků snědl.
1. června 2010 v 23:13 | Bells ©
Jejich chování mi připadalo dětinské. Proč by pro všechno na světě musel Edward odcházet, aby Jacob mohl přijít? Nebyli jsme na tyhle věci už trochu velcí?
"Nejde o to, že bych k němu cítil nějaké osobní nepřátelství, Bello, jenom je to pro nás pro oba snadnější," vysvětloval mi Edward ve dveřích. "Nebudu daleko. Nic se ti nestane."
1. června 2010 v 23:11 | Bells ©
Alice mě ráno odvezla domů, přesně podle scénáře pyžamového večírku. Nebude dlouho trvat a objeví se Edward, který se oficiálně vrátí z "kempovacího" výletu. Všechno to předstírání mě začínalo unavovat. Po tomhle aspektu lidského života se mi stýskat rozhodně nebude.
Charlie vykoukl předním oknem, když slyšel, jak jsem zabouchla dveře auta. Zamával Alici a pak mi šel otevřít.
"Jak ses měla?" chtěl vědět.
1. června 2010 v 23:09 | Bells ©
Skončili jsme zase na pláži a bezcílně se potulovali. Jacob byl ještě celý hrdý na to, jak zorganizoval můj únik.
"Myslíš, že tě přijdou hledat?" zeptal se s nadějí v hlase.
"Ne." Tím jsem si byla jistá. "Budou se ale na mě dneska večer hodně zlobit."
Zvedl kamínek a mrštil jím do vln. "Tak se nevracej," navrhl znovu.
"To by se Charliemu moc líbilo," řekla jsem sarkasticky.
"Vsadím se, že by mu to nevadilo."
1. června 2010 v 23:08 | Bells ©
Rosalie váhavě stála ve dveřích, v úchvatném obličeji nejistý výraz.
"Samozřejmě," odpověděla jsem a hlas mi překvapením o oktávu povyskočil. "Pojď dál."
Posadila jsem se a posunula se na konec pohovky, abych jí udělala místo. Žaludek se mi nervózně svíral, když se jediná Cullenová, která mě neměla ráda, mlčky pohnula a přišla se posadit na uvolněné místo. Snažila jsem se přijít na to, kvůli čemu za mnou přišla, ale moje mysl v tomto ohledu jednoznačně tápala.
1. června 2010 v 23:05 | Bells ©
Cestou domů jsem se moc nesoustředila na silnici, která se mokře leskla ve slunci. Myslela jsem na tu záplavu informací, které jsem od Jacoba slyšela, a snažila jsem se udělat si v nich pořádek, přinutit je, aby mi dávaly smysl. Ale i když jsem toho měla plnou hlavu, cítila jsem se bezstarostnější. Viděla jsem Jacoba usmívat se, vyříkali jsme si všechna ta tajemství… situace zdaleka nebyla dokonalá, ale byla mnohem lepší. Udělala jsem správně, že jsem za ním jela. Jacob mě potřeboval. A je jasné, pomyslela jsem si, jak jsem mžourala do sluníčka, že mi s ním nehrozí žádné nebezpečí.
1. června 2010 v 23:04 | Bells ©
"Jsi v pořádku, Jaku? Charlie říkal, že máš těžké období… Nijak se to nelepší?"
Jeho teplá ruka se ovinula kolem mojí. "Není to tak zlé," řekl, ale do očí se mi nepodíval.
Šel pomalu zpátky k lavičce z naplaveného kmene, díval se na duhově zbarvené oblázky a táhl mě vedle sebe. Posadila jsem se zpátky na náš strom, ale on si radši sedl na mokrou kamenitou zem. Přemítala jsem, jestli je to kvůli tomu, abych mu neviděla do obličeje. Mou ruku nepouštěl.
1. června 2010 v 23:02 | Bells ©
Věděla jsem, že se v podstatě nic nezměnilo. Dobře, takže Victoria to nevzdala, ale o opaku jsem si stejně mohla nechat leda tak zdát. Tím, že se tu znovu objevila, se mi jenom potvrdilo to, co jsem už věděla. Žádný nový důvod k panice.
Teoreticky. Nepanikařit, to se snadněji řekne, než udělá.
1. června 2010 v 22:59 | Bells ©
Jacob viditelně zuřil. Ruce se mu třásly. Zavrtěl hlavou a dvěma hlubokými nádechy vtáhl vzduch.
"Emmett a Paul?" zašeptala jsem. Paul byl Jacobův nejprchlivější bratr ve smečce. Byl to on, kdo nad sebou ztratil kontrolu tenkrát v lese - vzpomínka na vrčícího šedého vlka mi najednou živě vytanula na mysli. "Co se stalo? Poprali se?" Hlas mi v panice přeskočil. "Proč? Byl Paul raněn?"
1. června 2010 v 22:57 | Bells ©
Slunce bylo pohřbené tak hluboko v mracích, že nebylo vůbec poznat, jestli už vyšlo. Po tom dlouhém letu - letěli jsme na západ a slunce jsme měli pořád před sebou, takže se zdálo, že se na obloze nehýbá - to bylo obzvlášť matoucí; čas mi připadal podivně proměnlivý. Zaskočilo mě, když les najednou ustoupil prvním domům a dal tak najevo, že jsme skoro doma.
1. června 2010 v 22:55 | Bells ©
"Nechci se hádat s Charliem. Ne tak brzy po tom, co mi odpustil."
Svraštil obočí. "Myslím, že tenhle víkend se perfektně hodí," zamručel.
Zavrtěla jsem hlavou. "Jindy."
"Nejsi jediná, kdo je v tomhle domě uvězněný, víš?" Zamračil se na mě.
Moje podezření se potvrzovalo. Takhle se nikdy nechoval. Byl vždycky až neskutečně nesobecký; takže jsem si na to zvykla a považovala to za samozřejmost.
"Můžeš jít, kam chceš," namítla jsem.
"Okolní svět mě bez tebe nezajímá."
Když jsem slyšela ten obrat, zvedla jsem oči v sloup.
1. června 2010 v 22:53 | Bells ©
Když jsem šla po hodině španělštiny do jídelny, cítila jsem zvláštní rozjařenost, a nebylo to jenom z toho, že jsem se držela za ruku s nejdokonalejším člověkem na planetě, ačkoliv to k tomu určitě přispělo.
Možná to bylo vědomím, že jsem si odkroutila trest a že jsem znovu na svobodě.
Nebo to konkrétně se mnou nemělo vůbec nic společného. Možná to bylo tou atmosférou volnosti, která se vznášela nad celým kampusem.
1. června 2010 v 22:51 | Bells ©
Zaslechla jsem Charlieho kroky, přicházel s dupáním, aby dal najevo svou obvyklou rozmrzelost z této návštěvy. Edward otevřel oči a spustil moji ruku, ale naše prsty zůstaly propletené.
"Dobrý večer, Charlie." Edward byl vždycky bezchybně zdvořilý, ačkoliv si to Charlie nezasloužil.
Charlie jen něco zabručel a pak se tam postavil s rukama založenýma na prsou. Poslední dobou to s tím rodičovským dozorem opravdu přeháněl.
1. června 2010 v 22:49 | Bells ©
nechápu, proč nutíš Charlieho, aby Billymu podstrkoval vzkazy pro mě, jako bychom byli ve druhé třídě - kdybych s tebou chtěl mluvit, tak bych ti zvedl
To ty jsi to rozhodla, chápeš? Nemůžeš mít obojí, když
Co je na slovech "nepřátelé na život a na smrt" tak složitého, že je nedovedeš