Book-Breaking Dawn
2. června 2010 v 15:10 | Bells ©
Všechno bylo tak jasné.
Ostré. Vymezené.
To zářivé světlo nade mnou bylo oslepující, a přesto jsem zřetelně viděla žhavá vlákna uvnitř žárovky. V té bílé záři jsem viděla všechny barvy duhy a na samém okraji spektra se nacházela barva osmá, kterou jsem nedokázala pojmenovat.
Za tím světlem jsem dokázala rozlišit jednotlivé žilkování na tmavém dřevě, kterým byl obložený strop. Před ním jsem viděla strany částeček prachu poletujícím ve vzduchu, kterých se dotýkalo světlo, i ty tmavé, odlišné a oddělené. Rotovaly jako malé planetky, pohybující se kolem sebe ve svém nebeském tanci.
2. června 2010 v 15:09 | Bells ©
KNIHA III. Bella
Ta bolest byla až matoucí.
Přesně tak - byla jsem zmatená. Nemohla jsem to pochopit, nic z toho co se dělo, mi nedávalo smysl.
Moje tělo se snažilo zahnat tu bolest a já byla znovu a znovu vtahována do temnoty, která mě zbavila několika vteřin nebo možná i minut utrpení, ale činila těžším udržet krok s realitou.
2. června 2010 v 15:07 | Bells ©
Bellino tělo, zbrázděné potůčky červené, se zmítalo v záškubech, nadskakujíc v Rozáliiných rukou, jakoby do ní pumpovali vysokou dávku elektrického proudu. Ten pohyb ovšem způsobovalo divoké bušení uvnitř jejího těla. Zatímco se třásla, její křeče doprovázelo ostré praskání a křupání.
Rosalie a Edward zůstali zmrazení ani ne na půl vteřiny, a zase hezky rychle překonali. Rosalie ovinula kolem Bellina těla paže a křičela tak rychle, že bylo obtížné oddělit jednotlivá slova. Potom s Edwardem vystřelili po schodech do druhého patra.
Pospíchal jsem za nimi.
2. června 2010 v 15:04 | Bells ©
Když jsem běžel do Cullenovic garáže, měl jsem víceméně vymyšlený plán, jehož druhou částí bylo na cestě nazpátek totálně zdemolovat auto té hnusné pijavice.
Takže jsem byl docela v rozpacích, když jsem do vzduchu zmáčkl tlačítko na klíčích a nebylo to jeho Volvo, co pro mě zapípalo a zablikalo světly. Bylo to jiné auto - naprostá jednička v dlouhé řadě dopravních prostředků, z nichž byla valná většina svým vlastním způsobem hodna obdivného slintání.
2. června 2010 v 15:03 | Bells ©
Zdekoval jsem se odtamtud brzo, dlouho předním než měl nastat východ slunce. Dopřál jsem si jen trochu neklidného spánku, opřený o bok pohovky. Edward mě vzbudil, když Bellina tvář opět zrudla, aby mohl převzít můj flek a znovu ji ochladit. Protáhl jsem se a usoudil, že jsem odpočíval dost dlouho na to, abych zase něco udělal smysluplného.
"Děkuji ti," řekl Edward rychle, vidíc v hlavě moje plány. "Pokud bude cesta čistá, vyrazí už dneska."
2. června 2010 v 15:02 | Bells ©
Hej, Jaku! Myslel jsem, že si říkal, že mě potřebuješ za soumraku. Jak to že jsi nepřinutil Leah vzbudit mě předtím, než odpadla?
No protože jsem tě nakonec nepotřeboval. Pořád jsem v pohodě.
Vyrazil na severní půlku okruhu. Něco zajímavýho?
Ne-e. Jen jedno velký nic.
Pátral jsi po něčem?
Narazil na okraj jedné z mých vedlejších cest.
Jo - běžel jsem párkrát mimo trasu. Však víš, jen pro kontrolu. Pokud Cullenovi budou pořádat svůj loveckej výlet…
2. června 2010 v 15:00 | Bells ©
Když jsem se vrátil k domu, venku na moje hlášení nikdo nečekal. Byli snad stále ještě v pohotovosti?
Všechno je v pohodě, pomyslel jsem si unaveně.
Moje oči téměř okamžitě zpozorovaly změnu v teď už tak dobře známé scéně. Na spodním schodu na verandu ležela úhledná hromádka světlé látky. Klusal jsem přes louku blíže to prozkoumat. Zadržujíc dech, protože upíří puch prolezl látku skrz na skrz, že to snad ani nemohlo být možné, jsem do hromádky strčil čumákem.
2. června 2010 v 14:59 | Bells ©
Carlisle a Rosalie v mžiku zmizeli, nečekaně vystartujíc do horního podlaží. Slyšel jsem, jak diskutovali, jestli by ji pro ni neměli raději ohřát. Ble. Zajímalo mě, co všechno za věci hodné domu hrůzy, tady udržovali. Lednička plná krve, ověřeno. Co dalšího? Mučící komora? Pokoj s rakvemi?
Edward zůstal v pokoji, držíc Bellu za ruku. Jeho tvář byla znovu mrtvá. Nevypadal, že by měl energii udržet si dokonce i tu maličkou náhražku naděje, kterou měl předtím. Hleděli si navzájem do očí, ale ne takovým tím přesládlým způsobem. Bylo to, jakoby vedli rozhovor. Druh připomínky na Sama a Emily.
2. června 2010 v 14:58 | Bells ©
Od spánku mě dělil sotva jeden krok.
Slunce vykouklo zpoza mraků už před hodinou - namísto naprosté temnoty se teď les nacházel v šeru. Seth se stočil na zemi a usnul okolo jedné. Vzbudil jsem ho až za svítání, aby mě vystřídal. Dokonce i po proběhané noci jsem měl velké obtíže donutit svůj mozek zmlknout na dost dlouho, abych usnul, ale Sethův rytmický běh pomáhal. Jedna, dva-tři, čtyři, jedna, dva-tři, čtyři - bum bum-bum bum - tlapy mu tlumeně dopadaly na vlhkou zem, zas a znovu, jak kontroloval široký okruh kolem domu Cullenových. Už jsme měli v zemi vyšlapanou cestičku.
2. června 2010 v 14:56 | Bells ©
Sam začal ostatní seskupovat do formace, zatímco jsem byl stále na zemi. Embry a Quil mi stáli po boku, čekajíc než se seberu a zaujmu svoje místo.
Mohl jsem cítit nutkání, potřebu, dostat se na nohy a vést je.
Embry mi tiše kňučel do ucha. Nechtěl na ty slova myslet, obavajíc se, že by mě znovu mohl dostat do Samovy pozornosti. Cítil jsem jeho nevyslovenou prosbu, abych se postavil, abych to překonal to.
2. června 2010 v 14:55 | Bells ©
Cítil jsem se jako - jako já nevím co. Jako by tohle nebylo skutečné. Jako bych byl v nějaké temné verzi špatného sitcomu. Namísto toho, abych byl největší moula na škole, kterej chce pozvat hlavní roztleskávačku na maturitní ples, jsem byl skončil-na-druhém-místě vlkodlak, který chce požádat upírovu ženu, aby s ním žila na hromádce a rozmnožovala se. Paráda.
Ne, neudělal bych to. Bylo to zvrácený a nemorální. Zapomenu na všechno, co říkal.
Ale promluvím si s ní. Zkusím ji přesvědčit, aby mě poslouchala.
2. června 2010 v 14:52 | Bells ©
Ve skutečnosti jsem neplánoval rozloučit se se svým otcem
Konec konců, stačil by jeden rychlí telefonát Samovi a hra mohla skončit, ještě dřív než začala. Odřízli by mě a zatlačili zpátky. Pravděpodobně by mě zkusily naštvat, nebo dokonce zranit - nějak mě přinutit přeměnit se, aby Sam mohl vydat nový rozkaz.
Ale Billy mě očekával, vědíc, že bych mohl být poblíž. Jen seděl na dvoře ve svém kolečkovém křesle s očima upřenýma přesně na místo, odkud jsem se vynořil zpoza stromů. Viděl jsem ho posuzovat můj směr - zamířil jsem kolem domu do své domácí garáže.
2. června 2010 v 14:50 | Bells ©
KNIHA II. Jacob
Život stojí za hovno, a potom zemřeš.
Jasně, měl bych mít takový štěstí.
"Pro Boha, Paule, nemůžeš se vyvalovat ve svém vlastním domě?"
Paul, natáhlý přes celý můj gauč, sledující nějaký pitomý baseballový zápas na mé mizerné televizi, na mě jenom vycenil zuby a potom - opravdu pomalu - vzal jeden Dorito ze sáčku v jeho klíně a celý si ho stržil do pusy.
2. června 2010 v 14:49 | Bells ©
Pohltila mě tma. Mohla jsem vidět jejich temně nachové oči lesknoucí se touhou, lačnící po zabíjení. Vycenili své ostré zuby - někteří vrčeli, jiní se usmívali.
Slyšela jsem za sebou brečící dítě, ale nemohla jsem se otočit a podívat se na něj. Ačkoli jsem zoufale toužila ujistit se, že je v bezpečí, nemohla jsem se teď přestat soustředit.
Stále se přibližovali, jejich černé pláště se vlnily v rytmu jejich pohybu. Spatřila jsem jejich ruce barvy kostí sevřené do pěstí. Postupovali nezávisle na sobě, snažíc se k nám přijít ze všech stran. Byly jsme obklíčeni. Zemřeme.
2. června 2010 v 14:42 | Bells ©
Moje obveselení se na ostrově Esme stalo prioritou číslo jedna. Potápěli jsem se (dobře, já se potápěla, zatímco on se vychloubal jeho schopností na neurčitě dlouho zadržet dech). Prozkoumávali jsme malou džungli, která se rozprostírala kolem nízkého skalnatého vrcholku. Byli jsme se podívat na papoušky žijící v korunách stromů na jižním konci ostrova. Pozorovali jsme západ slunce na západní skalnatém pobřeží. Plavali jsme s delfíny, kteří si hrály v teplé, mělké vodě. Nebo přinejmenším já; když byl ve vodě Edward, delfíni zmizel jakoby byl poblíž žralok.
2. června 2010 v 14:40 | Bells ©
"Houston?" zeptala jsem se se zvednutým obočím, jakmile jsme dosáhly terminálu v Seattlu.
"Pouze zastávka během cesty," ujistil mě Edward se širokým úsměvem.
Připadalo mi, že sotva jsem nasedla do letadla a usnula, mě zase vzbudil. Byla jsem šíleně unavená, když mě táhl skrz letištní halu, a snažila se zapamatovat si, jak se po každém mrknutí znovu otevírají oči. Trvalo mi několik minut, pochytit v tom ten správný cvik, když se zastavil u mezinárodní přepážky zapsat nás na další let.
"Rio de Janeiro?" zeptala jsem se mírně znepokojeně.
2. června 2010 v 14:38 | Bells ©
Samotná svatba plynule přešla v hostinu - důkaz Aliciina bezchybného plánování. Nad blízkou řekou se právě začalo stmívat; obřad trval přesně tak dlouho, aby ho doprovázelo slunce zapadající za stromy. Když mě Edward vyvedl ven skleněnými dveřmi, světélka v korunách stromů slabě zářila a osvětlovala všudypřítomné bílé květiny. Bylo jich tu snad deset tisíc, rozsévajíc kolem příjemnou vůni, a zdobily taktéž taneční parket, krytým otevřeným altánem tyčícím se na trávě pod dvěma starodávnými cedry.
2. června 2010 v 14:36 | Bells ©
Bleskově jsem otevřela oči.
Zadýchaná a chvějící se jsem ležela ještě několik minut ve své teplé posteli, pokoušejíc se osvobodit od děsivého snu. Obloha za mým oknem přešla z černé na šedou a následně na bledě růžovou, zatímco jsem čekala, až se tlukot mého srdce opět ustálí.
Když jsem se konečně vrátila do reality mého mírně chaotického, důvěrně známého pokoje, byla jsem sama sebou znechucená. O čem to sakra sním noc před svojí svatbou! To mám z toho, že se nechám uchvátit děsivými historkami uprostřed noci.
2. června 2010 v 14:35 | Bells ©
"Už teď mi chybíš."
"Nemusím odjet. Mohl bych zůstat…"
"Hmm."
Nastal dlouhý okamžik ticha, jen tlukot mého srdce, přerývaný rytmus našich dechů a šepot našich rtů pohybujících se v dokonalé souladu.
Občas bylo tak snadné zapomenout, že líbám upíra. Ne protože vypadal normálně nebo lidsky - ani na vteřinu jsem nemohla zapomenout, že objímám spíše anděla než-li člověka - ale protože dělal, jakoby nebylo nic zvláštního mít jeho rty naproti mým, naproti mé tváři, mému hrdlu. Tvrdil, že už dávno nebyl v pokušení vzít si moji krev, neboť představa mé ztráty ho vyléčila z jakékoli touhy po ní.
2. června 2010 v 14:33 | Bells ©
KNIHA I. Bella
Nikdo na tebe nezírá, namlouvala jsem si. Nikdo na tebe nezírá. Nikdo na tebe nezírá.
Ale, protože ani sobě jsem neuměla přesvědčivě lhát, musela jsem se ujistit.
Jak jsem čekala, až se třetí světlo semaforu rozsvítí zeleně, nakoukla jsem doprava - ve svém minivanu, ke mě Paní Weberová otočila celou vrchní polovinu těla. Její oči se zabořily do mých, a já ucukla, přemýšlela jsem, proč nepřestává zírat nebo se netváří zahambeně.