Book-Breaking Dawn
2. června 2010 v 15:52 | Bells ©
"Takže ke konci to byla kombinace věcí, ale co je nakonec dostalo do varu byla.. Bella," vysvětloval Edward. Naše rodina a naši dva zbývající hosté seděli v Cullenovic velké hale, zatímco černějící les se vrátil za vysoká okna.
Vladimir a Stefan zmizeli ještě než jsme přestali oslavovat. Byli velmi zklamáni způsobem, jakým se věci vyvinuli, ale Edward řekl, že zbabělost Volturi je potěšila téměř dost na to aby je zvbavila frustrace.
Benjamin a Tia rychle následovali Amuna a Kebi, úzkostliví, aby jim oznámili výsledek konfliktu, já jsem si byl jistá, že se znovu uvidíme-přinejmenším s Benjaminem a Tiou.
2. června 2010 v 15:51 | Bells ©
"Chelsea se snaží prolomit naše vazby," zašeptal Edward. "Ale nemůže je najít. Necítí nás zde.. "Jeho oči střihli ke mně. "To děláš ty?"
Ponuře jsem se na něj usmála. "To vše dělám já."
Edward se náhle ode mne odtáhl, ruce natáhl ke Carlislovi. Současně jsem ucítila mnohem silnější rýpnutí do štítu, v místech kde starostlivě ovíjel Carlislovo světlo. Nebylo to bolestivé, ale nebylo to ani příjemné.
"Carlisle? Jsi v pořádku? "zalapal Edward zběsile po dechu.
"Ano. Proč? "
2. června 2010 v 15:50 | Bells ©
Aro se nepřipojil znova ke své úzkostlivé stráži čekající na severní straně mýtiny, místo toho jim pokynul kupředu.
Edward začal zálohování okamžitě, táhnouc za ruku mně a Emmetta. Zpěchali jsme zpět, držíc oči na rozvíjejíci se hrozbě. Jakob ustupoval nejpomaleji, s kůží na ramenou stojící jak cenil své tesáky na Ara. Renesmee popadla konec jeho ocasu jak jsme ustupovali; a držela ho jako vodítko, nutíc ho, aby zůstali s námi. Dorazili jsme k rodině přesně ve chvíli kdy tmavé pláště obklopili Ara.
2. června 2010 v 15:39 | Bells ©
Přišli okázale, svým zpúsobem krásní.
Přišli v přísné, formální formaci. Hýbali se spolu, ale nebyl to pochod, vypluli perfektně sehraní spomezi stromú-tmavý, neporušený tvar, zdálo se že se pohybují pár palcú nad bílým sněhem, tak hladký byl jejich postup.
Vnějšího obvod byl sivý; s každou další řadou smřem dovnitř tmavší, ve středu nejhlubší černá. Každá tvář byla zastíněná kapucí. Na omdlení šoupavý zvuk jejich nohou byl natolik pravidelný, že to bylo jako hudba, komplikovaný neomylný rytmus.
2. června 2010 v 15:36 | Bells ©
"Jdeš ven?" zeptal se Edward nonšalantním tónem. V jeho výrazu byla jakási nucená vyrovnanost. Jenom si Renesmee přitiskl trochu těsněji na hruď.
"Ano, pár věcí na poslední chvíli ...," reagovala jsem právě tak.
Pousmál se mým oblíbeným úsměvem. "Pospíchej zpátky ke mně."
"Vždycky".
2. června 2010 v 15:36 | Bells ©
Slyšela jsem hudbu ještě než jsem vystoupila z auta. Edward se nedotkl klavíru od té noci co Alice odešla. Teď, když jsem zavřela dveře, slyšela jsem, jak se píseň změnila v mou ukolébavku. Edward mě vítal doma.
Pohybovala jsem se pomalu, jak jsem táhla tvrdě spící Renesmee z auta - my byli pryč celý den. Nechali jsme Jakoba u Charlieho- řekl, že se sveze domů se Sue. Přemítala jsem, jestli se snažil naplnit hlavu dostatkem drobnosti aby z ní vytlačil obrázek toho jak vypadala moje tvář když jsem vcházela skrz Charlieho dveře.
2. června 2010 v 15:35 | Bells ©
"Charlie, pořád ještě jsme v situaci kdy potřebuješ jen vyloženě nezbytné informace. Vím, že to je více než týden, co jsi viděl Renesmee, ale návštěva teď prostě není dobrý nápad. Co kdybych já přinesla Renesmee k tobě? "
Charlie byl zticha tak dlouho, že jsem hloubala, jestli slyšel mé nervy pod fasádou.
Ale pak zamumlal, "Potřebuji vědět, fuj", a uvědomila jsem si, to byla jen jeho ostražitost před nadpřirozenem, co ho donutilo tak pomalu odpovědět.
2. června 2010 v 15:33 | Bells ©
Cullenovic obrovský dům byl plný hostů více, než by kdokoli předpokládal, že by mohlo být pohodlné. Společnost spolupracovala jak nejlépe mohla. Ve Forks a La Push vymezili prostor, pro lov ve výjimečné situaci; Edward byl dobrý hostitel, půjčoval své vozy podle potřeby, aniž by dělal grimasy. Tento kompromis mi byl nepříjemný, tak jsem si říkala že jinak by klidně bezohledně lovili někde ve světě.
Jakob byl naštvanej ještě víc. Vlkodlaci existují, aby se zabránilo ztrátám na lidských životech, a tady bylo na denním
2. června 2010 v 15:32 | Bells ©
"Jakou roli v tom hrají vlkodlaci?" zeptala se Tanya poté, zírajíc na Jakoba.
Jakob přehovořil dřív než Edward mohl odpovědět. "Pokud Volturiovi nezastaví a nebudou poslouchat o Nessie, myslím Renesmee," sám se opravil, mějíc na paměti, že Tanya nebude rozumět jeho hloupé přezdívce, "my je zastavíme."
"Velmi statečné, dítě, ale to by bylo nemožné pro mnohem zkušenější bojovníky, než jste vy."
"Vy nevíte, co dovedeme."
2. června 2010 v 15:31 | Bells ©
Bylo toho tolik o čem bylo třeba přemýšlet.
Jak se mi podaří najít čas k pátraní po J. Jenksovi, a proč Alice chtěla abych o něm vědela?
Jestli Alicino vodítko nemělo nic společného s Renesmee, co mohu dělat, abych chránila svou dceru?
Jak Edward a já ráno vysvětlíme věci Tanyině rodině? Co když budou reagovat jako Irina? Co když se to změní na boj?
2. června 2010 v 15:29 | Bells ©
Seděli jsme tam celou noc, sochy hrůzy a žalu, a Alice se nevrátila.
Všichni jsme se omezili na absolutní ticho. Carlisle byl sotva schopen pohybovat rty, aby vše vysvětlil Jakobovi. Při opakovaném vyprávění se to zdálo být horší, i Emmett jenom stál a mlčel.
Kým nevyšlo slunce a já si uvědomila že co nevidět se Renesmee začne vrtět v mých rukou, prvně jsem se podivila co múže Alici trvat tak dlouho. Ráda bych vědela více, než budu muset čelit dceřině zvědavosti.
2. června 2010 v 15:29 | Bells ©
Carlisle a Edward nebyli schopni Irinu dostihnout předtím, než její stopa zmizela do úžiny. Přehoupli se na druhý břeh, zjistit, zda nezachytí její přímou stopu, ale nebylo po ní ani vidu v okruhu několika mil na východním pobřeží.
Byla to moje chyba. Přišla, tak jak to Alice viděla, aby se s Cullenovými usmířila, jen aby se nahněvala kvůli mému přátelství s Jacobem. Přála jsem si, abych si jí všimla dříve, předtím než se Jacob proměnil. Přála jsem si, aby jsme šli lovit někam jinam.
Už se nedalo nic dělat.
2. června 2010 v 15:28 | Bells ©
Co jsem se stala upírem, brala jsem mytologii mnohem vážněji.
Často, když jsem se dívala zpět na první tři měsíce mé nesmrtelnosti, představovala jsem si, jak by niť mého života mohla vypadat na tkalcovském stavu Osudu - kdo ale mohl vědět, zda skutečně neexistuje? Byla jsem si jistá, že moje niť musela změnit barvu; představovala jsem si, že nejspíš začala jako pěkná béžová, něco podpůrného a nekonfrontačního, něco, co by vypadalo dobře v pozadí. Teď se mi zdálo, že to musela být zářivě karmínová nebo možná lesknoucí se zlatá.
2. června 2010 v 15:27 | Bells ©
"Nejsem si jistý, kolik bychom toho měli říct Renée," řekl Charlie, váhajíc s jednou nohou ze dveří. Protáhl se a pak mu zakručelo v břiše.
Přikývla jsem. "Já vím. Nechci ji vyděsit. Raději ji před tím uchráním. Tohle není pro slabé povahy."
Ústa se mu smutně zkřivila. "Taky bych se tě snažil chránit, kdybych věděl jak. Ale ty jsi nejspíš nikdy nepatřila do té kategorie slabých povah, že?"
Usmála jsem se na něj a nasála tak skrz zuby pálící závan.
Charlie si nepřítomně poplácal břicho. "Něco vymyslím. Máme čas to všechno prodiskutovat, ne?"
2. června 2010 v 15:26 | Bells ©
Zhluboka jsem se nadechla a přenesla Renesmeeinu váhu na jednu paži. Svou levou ruku jsem vložila do jeho - ani neucukl, když se dotkl mé chladné kůže. "Pokud dnes nezabiji Charlieho, budu uvažovat, že ti to odpustím."
"Když dnes nezabiješ Charlieho, budeš mým dlužníkem."
Protočila jsem oči.
Natáhl ruce k Renesmee a tentokrát mě požádal. "Můžu?"
"No, vlastně když ji držím, tak nemám volné ruce k tomu, abych tě zabila. Možná později."
Zasyčel, ale netlačil na mě. To od něj bylo moudré.
Alice proletěla dveřmi, měla plné ruce a její výraz sliboval násilí.
2. června 2010 v 15:23 | Bells ©
Bylo to jenom o chvilku později, když mi Edward připomněl mé priority.
Stačilo mu jenom jedno slovo.
"Renesmee..."
Povzdychla jsem si. Brzy bude vzhůru. Muselo být už skoro sedm hodin ráno.
Bude se po mě shánět? Náhle něco hodně blízkého panice donutilo mé tělo ztuhnout. Jak bude dneska vypadat?
Edward cítil moje naprosté rozrušení ze stresu. "To je v pořádku, lásko. Obleč se a budeme zpátky v domě za 2 vteřiny."
2. června 2010 v 15:20 | Bells ©
"Ne. V žádném případě!" Divoce jsem zavrtěla hlavou a pak letmo zahlédla samolibý úsměv na tváři mého sedmnáctiletého manžela. "Ne, to se nepočítá. Přestala jsem stárnout před třemi dny. Je mi navždy osmnáct."
"Jak myslíš," řekla Alice, zavrhujíc moje protesty rychlým pokrčením ramen. "My oslavujeme každopádně, smiř se s tím."
Povzdechla jsem. Zřídka mělo smysl hádat se s ní.
Její úsměv se ještě víc rozšířil, jak vyčetla ten odevzdaný souhlas v mých očích.
"Jsi připravená otevřít svůj dárek?" zazpívala.
2. června 2010 v 15:18 | Bells ©
"Je mi to tak líto, Sethe. Měl jsem být mnohem blíž."
Edward se stále omlouval, i když jsem si nemyslela, že by to bylo správné nebo vhodné. Koneckonců, nebyl to Edward, kdo naprosto a neomluvitelně ztratil sebekontrolu. Edward se nesnažil utrhnout Jacobovi hlavu - Jacobovi, který se dokonce ani neproměnil, aby se chránil - a pak náhodou nezlomil Sethovi rameno a klíční kost, když se vrhl mezi nás. Edward málem nezabil svého nejlepšího přítele.
Ne, že by ten nejlepší přítel neměl pár věcí, ze kterých by se měl zpovídat, ale samozřejmě nic, co Jacob udělal, nemohlo zmírnit moje chování.
2. června 2010 v 15:15 | Bells ©
To, že jsem na Renesmee myslela, ji přivedlo do centra dění v mé cizí, nové a prostorné, ale těkavé mysli. Tolik otázek.
"Pověz mi o ní," naléhala jsem, když mě vzal za ruku. Naše spojení nás vůbec nezpomalovalo.
"Je jako nic jiného na světě," řekl mi a v jeho hlase byl zase zvuk skoro náboženské oddanosti.
Pocítila jsem ostré bodnutí žárlivosti nad tímto cizincem. On ji znal a já ne. To nebylo fér.
"Jak moc se podobá tobě? Jak moc mě? Nebo vlastně jaké jsem byla."
"Zdá se to být docela rovnoměrně rozdělené."
2. června 2010 v 15:11 | Bells ©
"Oknem?" zeptala jsem se, zírajíc na zem dvě poschodí pode mnou.
Nikdy jsem se sama o sobě opravdu nebála výšek, ale moci vidět všechny ty detaily s takovou jasností činilo tu vyhlídku mnohem méně přitažlivou. Hrany kamenů dole byly ostřejší, než bych si představovala.
Edward se usmál. "Je to nejbližší východ. Ale pokud se bojíš, mohu tě vzít do náručí."
"Máme celou věčnost a tebe trápí čas, který by zabralo sejít dolů k zadním dveřím?"
Nepatrně se zamračil. "Renesmee a Jacob jsou v přízemí…"
"Aha."